Mýtus potřeby minimální mzdy
Zastánci minimální mzdy většinou argumentují tím, že bez minimální mzdy by nastávalo vykořisťování. Stojí na mylné představě, že zaměstnanec nemá žádnou moc a musí přijmout jakoukoliv mzdu, kterou mu zaměstnavatel poskytne. Proto musí přijít stát a zaměstnavatele „donutit, aby dával zaměstnancům více“, aby jim dal více ze svého zisku. K tomu ale musí být splněný jeden předpoklad: Zaměstnavatelé musí povinně zaměstnance přijímat.
V ekonomii totiž platí, že zaměstnavatelé poptávají práci, dokud je průměrný produkt práce vyšší než její cena. Pokud tomu tak není, nemají motivaci nabírat. Žádné přerozdělení zisku se nekoná. Znamená to tedy, že všichni, kdo nemůžou nabídnout práci o hodnotě minimální mzdy a vyšší, zůstanou (minimálně legálně) bez práce, jelikož s nimi nikdo nemůže uzavřít smlouvu. Díky této „ochraně“ bez práce zůstanou i ti, kteří by rádi dobrovolně pracovali za méně.
Zastánci minimální mzdy tedy v praxi s chudobou bojují tak, že zakážou lidem obstarávat si alespoň nějakou mzdu, protože se jejím zastáncům zdá, že je nedostatečná. Člověku tedy díky tomuto zákonu zmizí šance na jakýkoliv, i kdyby „neférový“, přivýdělek. Za tuto obětovanou příležitost ale není jinak kompenzovaný, jen má o možnost méně si nějaké peníze na obživu obstarat, a tím se vytváří ještě větší chudoba. Může být tedy lákavé pracovat „na černo“, protože „nějaká mzda lepší než žádná“. Tím se ale člověk paradoxně dostává do střetu se zákonem, a ve výsledku je trestaný za to, že se snaží pracovat.
Ve výsledku tedy minimální mzda působí přesně opačně. Dělá chudší chudšími, zatímco na bohaté vliv nemá.