Mýtus potřeby minimální mzdy
Zastánci minimální mzdy většinou argumentují tím, že bez minimální mzdy by nastávalo vykořisťování. Stojí na mylné představě, že když vláda zakáže platit méně než určitou mzdu, zaměstnavatelé přerozdělí „svoje zisky“ právě se zaměstnanci. Tak to ale bohužel nefunguje.
V ekonomii totiž platí, že zaměstnavatelé zaměstnávají, dokud si na sebe zaměstnanci vydělají. Pokud tomu tak není, nemají motivaci zaměstnávat, a místo toho zaměstnance propustí. Žádné přerozdělení zisku se nekoná. Znamená to tedy, že všichni, kdo nemůžou nabídnout práci o hodnotě minimální mzdy a vyšší, zůstanou (minimálně legálně) bez práce, jelikož s nimi nikdo nemůže uzavřít smlouvu. Díky této „ochraně“ bez práce zůstanou i ti, kteří by rádi dobrovolně pracovali za méně.
Zastánci minimální mzdy tedy v praxi s chudobou bojují tak, že zakážou lidem obstarávat si alespoň nějakou mzdu, protože se jejím zastáncům zdá, že je nedostatečná. Člověku tedy díky tomuto zákonu zmizí šance na jakýkoliv, i kdyby „neférový“, přivýdělek. Za tuto obětovanou příležitost ale není jinak kompenzovaný, jen má o možnost méně si nějaké peníze na obživu obstarat, a tím se vytváří ještě větší chudoba. Může být tedy lákavé pracovat „na černo“, protože „nějaká mzda je lepší než žádná“. Tím se ale člověk paradoxně dostává do střetu se zákonem, a ve výsledku je trestaný za to, že se snaží pracovat.
Pokud by zastánci minimální mzdy chtěli co největší bohatství pro všechny, proč jednoduše nenastaví minimální mzdu na 100 tisíc? Byla by spoustu výhrad, proč by to nešlo, ale pokud je minimální mzda relativně malá, nikomu to nevadí.
Ve výsledku tedy minimální mzda působí přesně opačně. Dělá chudší chudšími, zatímco na bohaté vliv nemá.